Jaký je Pražský rejdič středozobý?
Otázka, zda-li má uvedené plemeno právo na svůj standard, byla vyslovena mnohokrát.Tím, že bylo zařazeno do vzorníku, neznamená, že je vše vyřešeno.Jednotnému názoru vadí mnoho pohledů, protože za Pražského rejdiče středozobého se vydávalo a zvlášť v současnosti se vydává ledacos.
O vzniku jeho standardu se vlastně zasloužilo válečné a poválečné období, ve kterém museli být, ať už z jakéhokoliv důvodu, chováni a vykazováni pouze standardní holubi.Důvodem nezbytnosti vitálnějších holubů byla potřeba krmičů a chův pro holoubata rejdičů krátkozobých.Právě tento argument nezněl vždy zcela čistě a jen pražští holubáři věděli, co zakrývá.Ze stran odpůrců i příznivců znělo vždy mnoho i nevinné neupřímnosti, která dopomáhala vytvářet názorový zmatek.
Chov zdravých a fyzicky zdatných krátkozobých rejdičů vyžaduje vedle značné kvalifikovanosti i mimpřádnou chovatelskou péči.Dobrý výsledek nedokládá ani několik odchovaných a vystavených jedinců.Jejich úspěšný vystavovatel často předváděl v letu typy mladých holubů, které si odchovával jako chůvy, nebo „ zobatější “ rejdiče pražské a tvářil se samozřejmě tak,že „ honí “ krátkozobé.Středozobí „ polokrevníci “ byli oblíbenější než se přiznávalo a existovaly jich celé chovy.Mezi světovými válkami, dříve než u nás, začaly působit vlny dovezených letáků, byli Pražští středozobí rejdiči rozšířenější než standardní krátkozobí.Jejich chov měl svá pravidla, která byla fakticky v rozporu s chovem finančně cennějších krátkozobích, u nichž převládala snaha o odchov proti dosaženému leteckému výkonu hejna.Kolem přelomu století, v dobách největšího rozkvětu standardních krátkozobích pražských rejdičů, byli prý vypoštěni k letu ( honění ) jen takoví.Podle pamětí bylo jen na pražském Františku kolem tří set holubářů.Docházelo k míchání hejn za letu a soupeřilo se v tom, kolik holubů se vrátí do svého holubníku.Pokud se konkorovalo stejnou chovnou hodnotou, bylo vše v pořádku.Stejně se nevypouštělo vše najednou.Vzácným jedincům se dovolilo vylétnout teprve tehdy, když se hejno vracelo.Již tehdy byl mezi sportem a chovností rozpor.
Hlava rejdiče středozobého (v pravo) v porovnání s krátkozobým
Po první světové válce, kdy byl rejdičů nedostatek, začali mnozí chovatelé, takzvaní „ honiči “, celkem přirozeně vytvářet linii pražských rejdičů schopných lépe létat.Krátkozobým se podobali velikostí, kresbou i barvou.Měli delší zobáčky a šikmější čela, obočnice byly méně vyvinuté.K jejich odchovu se nepoužívalo chův a holubi, kteří alespoň hodinu až dvě nelétali, bývali jako letci postupně degradováni neustálím prodejem a nabídkou na holubářských trzích a v tombolách.
Každý, kdo chtěl umět chovat pražské rejdiče, začínal s nimi.Jako školák jsem v padesátých letech choval „ střeďáky “ v různých varietách.Především bělouše, ale i černé bělohroté a modré sedlaté s kresbou, která se dnes již nevidí.Za méně než desetinu ceny krátkozobých se dali sehnat u obchodníka s holubi a chovatele pana Štěpána, nebo na holubářském trhu v bývalé restauraci „ U Vltavana “, kde je nechávali holubáři „ klukům “ levněji.Ve Zverexu, v ulici Politických vězňů, jich bývalo někdy nabízeno i ke stovce.Je pravda, že špičkoví krátkozobí se z nich odchovat nedali, ale současný průměr ano.
Ve třinácti letech jsem si dovolil chovat prvního krátkozobého.Byl to černý, napůl bělohrotý a sedlatý holub.Překrásný v typu.S vybranou a vhodnou černou „ střeďačkou “ dávali docela pěkná krátkozobá holoubata, která mi pan Štěpán rád měnil, abych měl „ do krve “.Po mém odchodu z Prahy je koupil pan Pixa ze Žižkova a odchov ještě po deseti letech s úspěchem vystavoval.Byli to však pouze polokrevníci vysoko v krvi.Kdo měl možnost se seznámit s historií i chovem arabských a anglických plnokrevných koní, bude chápat, kam mířím, když označím kritéria toho pravého šlechtění pražských krátkozobých rejdičů za „ arabsky “ přísná.I to bylo nutné připomenout.Jedná se však o uplně jiné téma a hřivnu,která by mohla být brzy promarněna.
Chtěl jsem pouze připomenout, že Pražský rejdič středozobý není odpadem, ale dobrou linií zdravých živých a létajících holubů, se kterými by měl začínat každý , kdo by se chtěl v budoucnu věnovat tomu nejnáročnějšímu.Zdravé, létající hejno holubů, kteří se dokáží postarat o potomstvo, je rozhodně větším požehnáním, než chov slabě průměrných krátkozobých nelétavých rejdičů, při němž si namlouvám, že zachraňuji něco, co je světové.
Pražský rejdič středozobý by měl být více chován než vystavován.Vyjímkou by mohly být jen vybrané zajímavé kresby.V součsnosti se jedná pouze o běloprsé vlaštovky.Při posuzování by se měl klást důraz především na postoj a celkový dojem.
V zájmu letových schopností a zvýšení vytality je možno tyto holuby dlouhodobě zušlechťovat přídavkem krve podobně použitelných rejdičů, nikoliv však vysokoletců.kříženci s vysokoletci bývají sice životaschopnější, ale v dalších generacích se vyštěpuje množství různorodých“letáků“ nevyrovnaných v typu, povaze a výkonu.jejich začleňování do pražské skupiny středozobých rejdičů ty pravé jen degraduje.
Miroslav Mašata