Jdi na obsah Jdi na menu
 


Možnosti uplatňování genetiky v holubářské praxi I

5. 10. 2011

Cílem tohoto příspěvku je připomenout široké holubářské veřejnosti některé základní pojmy z vědeckého oboru zvaného „Genetika“. Pro mnohé to je složitá a komplikovaná disciplína a považují ji za příliš obtížnou, než aby se jí pokusili alespoň trochu porozumět, natož s ní běžně pracovat. Pokusím se tyto obavy rozptýlit. Prostřednictvím vysvětlení praktického obsahu některých základních pojmů se budu snažit ukázat na možnosti využití základů genetiky při současném šlechtění všech barevných i kresebných okrasných plemen holubů.

Zájemce o hlubší poznání teoretických základů genetiky, na které zde není prostor, odkazuji na moji práci Základy genetiky v chovu holubů z roku 1984 publikovanou v Informačním zpravodaji okrasných a užitkových holubů číslo 3/84, 4/84 a 1/85 a znovu po létech v tomto IZ v číslech 2-3/1999. Za nejlépe zpracovaný a laické veřejnosti přístupný obecný výklad genetiky považuji publikaci Šilera a Fiedlera, 1978: ABC genetiky drobných zvířat, ze které jsem i já čerpal a každému holubáři bych tuto knihu k přečtení doporučil.

Velice poučný článek pro všechny příznivce šlechtění nejen moravských pštrosů vycházel v časopisu Chovatel 01/2007 až 04/2007 pod názvem Téměř od Adama k alelické sérii „K“ z pera Ing. Milana Havlíka, skutečného průkopníka uplatňujícího základní poznatky genetiky ve vlastní šlechtitelské praxi při zušlechťování vzácných rázů šedohnědých (lépe snad šedočerných a nejlépe stříbřitých), červeně popelavých, modrých bronzovopruhých, bronzově šupinatých a bronzově šupkatých.

Dalším významným českým autorem, jehož články v souvislosti s genetikou holubů a s propagací zodpovědného a vědecky podloženého přístupu ke šlechtění a zejména k posuzování holubů všech plemen a jejich nových rázů, je přítel Jaroslav Šindelář, jehož řada článků v časopisu Chovatel-rádce a v Chovatelském magazínu mnohým chovatelům ukázala cestu, kudy a jak by se mohlo naše holubářství rozvíjet. Za vše uvedu dva zásadní články - Genetika a šlechtění holubů, Chovatelrádce, 1/2007. Dále pak Zbarvení holuba – kresba, vzorek, Chovatel- rádce 8/2007.

Nelze také opomenout některé zahraniční publikace známých světových holubářských genetiků jako je například profesor Lester Paul Gibson a jeho poslední vydání knihy Genetics of Pigeons, 2005, nebo Axel Sell, autor knihy Breeding and Inheritance in Pigeon, 1994. Nebo starší autory - profesory W. F. Hollandera a W. M. Leviho, ze kterých ve své době vycházel jeden z prvních popularizátorů genetiky holubů v Čechách Ing. Jiří Havlín, Dr.

Vrcholem aktuálního zdroje poznání je současná možnost pro každého holubáře i z České republiky, stejně jako z celého světa, přihlásit se a za minimální poplatek 10,- USD ročně je možné dostávat do vlastního internetu každý měsíc PIGEON GENETICS NEWLETTER, EMAIL VERSION, EDITOR: LESTER PAUL GIBSON, Adresa 417 S. Chillicothe St., Plain City, OH 43064. Jeho e-mail je Pigeongibs@ aol.com. Pro skutečné zájemce o přehledný výklad základních informací z oboru genetiky holubů musím doporučit webové stránky Ronalda Huntleye z USA http://www.angelfire. com/ga/huntleyloft/Page1.html Bývá zvykem použitou literaturu uvádět na konci článku nebo vědeckého pojednání. Osobně považuji toto připomenutí výchozích zdrojů za velmi důležité. Předkládané odkazy na publikace a jejich autory uvádím proto, abych případné zájemce ujistil, že mají z čeho čerpat detaily, které v tomto krátkém příspěvku nelze v plném rozsahu postihnout. Pro účely tohoto pojednání se omezím pouze na ty nejpodstatnější základy genetiky a vysvětlení možností jejich praktického využití.

I. Podstata dědičnosti a proměnlivosti = něco málo teorie pro naši praxi

Stručná definice genetiky může znít i takto: Genetika je nauka o dědičnosti a proměnlivosti živých organismů. Jednoduše řečeno, z toho vyplývá, že zákony genetiky objasňují, proč jsou výletci po jednom páru více podobni svým rodičům než druhým holubům na holubníku (= dědičnost). A dále proč výletci po jednom páru rodičů nejsou naprosto stejní a proč existuje u sourozenců určitá variabilita (= proměnlivost). Bez hlubšího výkladu teorie o genotypu a fenotypu je pro holubáře nejdůležitější pochopit to, že každá vlastnost, čili námi, holubáři, nazývaný každý znak = hlava, oči, obočnice, zobák, barva, lesk, svit, kresba, křídla, ocas, struktura peří, nohy, postoj, krk i postava jsou vlastně znaky či vlastnosti, které mají svůj genetický podklad, který vytvoření znaku na holubovi podmiňuje. Tento genetický podklad tvoří řetězec dezoxiribonukleové kyseliny = DNK, který je umístěn v chromozomu, což je nedílná stavební součást jádra každé buňky daného jedince.

Řetězec DNK lze přirovnat k magnetof o n o v é m u pásku, který nese inf o r m a - ci o tom, co bude z pásku přehráno a co tedy bude slyšet v reproduktoru. Velice podobně řetězec DNK nese v pořadí svých stavebních jednotek zakódovanou informaci o tom, jaké bílkoviny budou v buňkách daného jedince vytvářeny od embrya až do dospělosti a tím určuje formování všech jeho znaků a vlastností v průběhu celého života daného organismu. Je fantastické a jedinečné, že na zeměkouli funguje v živé říši pouze jeden jediný takový genetický kód a systém, který je společný pro viry, mikroby, houby, rostliny a zvířata včetně člověka, což dokládá jedinečnost vzniku a vývoje života na Zemi.

Po nezbytně nutném odbočení k teorii se nyní vraťme k našemu holubaření a zušlechťování jednotlivých chovů či celých rázů a nakonec i celého plemena. Pro všechna plemena holubů platí ty samé zákony genetiky, jako i pro všechny ostatní živočichy i pro člověka. Stojí za znovu zopakování základní poučky, že vytvoření a formování každého znaku má svůj genetický neboli molekulárně biochemický podklad zakotvený v DNK umístěné v chromozomech v jádru každé buňky. Holub skalní (Columba livia), jakožto předek našich domácích holubů, má 40 párů chromozomů. Další nezbytná teorie, kterou si nebudeme složitě dokazovat, ale kterou je nutno přijmout, je, že každý jedinec má všech 40 chromozomů vždy ve dvojicích čili v párech chromozomů, z nichž vždy jeden chromozom v daném páru chromozomů pochází od otce a byl předán spermií a druhý párový chromozom pochází od matky a byl obsažen v neoplozeném vajíčku. Právě touto a ne jinou cestou je zajištěno, že do zárodků přechází právě polovina informace pro vytvoření každého jednoho znaku nového jedince jednak od otce a polovina informace od matky a pouze jejich nová kombinace vytváří určité změny v projevech znaků u potomka (= tím je řízena dědičnost). A současně dochází ke kombinaci 40 párů chromozomů, které nepřecházejí do spermie či neoplozeného vajíčka přesně tak, jak byly předány od děda či báby otci nebo matce. A právě dvojice těchto 40 párů chromozomů se při vzniku a neustálém obnovování pohlavních buněk opět rozcházejí po jednom chromozomu z každého páru do spermií a do neoplozených vajíček. Při tomto rozdělování dvojic chromozomů dochází ke vzniku neustále nových kombinací chromozomů v pohlavních buňkách a tím i k novým kombinacím chromozomů u dalších potomků jednoho páru holubů. Tímto zákonitým procesem vzniku pohlavních buněk a jejich oplozováním je určena variabilita čili odlišnost mezi všemi potomky jednoho páru rodičů (= tím je zabezpečena proměnlivost).

Co z toho pro nás holubáře vyplývá? Pokud napáříme jedince se stejnou vadou znaku, je vysoká pravděpodobnost, že i veškeré potomstvo zdědí od obou rodičů vlohy pro tuto vadu a tato vada se bude i v dalších generacích našich holubů projevovat. Z toho plyne, že bychom se měli snažit, při vybírání chovných jedinců a jejich sestavování do chovných párů, vybrat jen jedince s minimem nežádoucích vlastností či nežádoucích forem znaků a dále, abychom v jednom páru nikdy nepřipařovali jedince se stejnou vadou, protože tím možnost jejího vyloučení z našich chovů holubů snižujeme.

Je většinou tajemstvím šlechtitele a jeho „know how“ jaké postupy ve své práci uplatní. Je ale zcela jasné, že vlastní postup připařování holubů a holubic do párů na začátku sezóny je tím „holubářsky“ nejdůležitějším a nikdy by neměl být podceněn a ponechán náhodnému připáření. Jedním z možných postupů je seřazení holubů samců do jednoznačného pořadí a stejně tak i u holubic, aby nakonec v nejlepších párech - ve šlechtitelském jádře našeho chovu - byli napářeni holubi a holubice z předních míst tohoto pořadí. Tím bude zajištěno, že to budou holubi a holubice s minimem negativních projevů ve většině znaků.

Při této metodě, stejně jako u všech ostatních, je nutné pracovat s dokonale vedenými rodokmeny nejméně do třetí generace předků, to je do úrovně 4 pradědů a 4 prabáb každého jedince. Jedině tak se vyhneme náhodné nežádoucí příbuzenské plemenitbě. Současně plně využijeme vlastních zkušeností se zápisy kvality odchovů všech předků, každého našeho vlastního chovného jedince. V těchto zápisech a jejich vyhodnocení je právě ona chovná hodnota vlastního chovného materiálu a jeho přednost před nakoupenými holuby, jejichž předky a hlavně dosavadní potomstvo zatím neznáme.

Ostatní holubi, tak říkajíc pod čarou, ať slouží jako chůvy. U nich s velice nízkou pravděpodobností můžeme čekat, že kombinace vloh jejich rodičů bude u potomstva příznivější a že právě jejich potomstvo bude lepší než vlastní, ne zcela špičkoví, rodiče. V tomto ohledu se vyplatí, pro dosažení vysoké pravděpodobnosti kvalitního odchovu, skutečně přísný a nekompromisní výběr a vložené investice do nákupu špičkových holubů. Někdy stačí i pouhé zapůjčení kvalitních jedinců na jednu nebo i na část chovné sezóny, abyste do svého chovu přinesli pozitivní vlohy z genetického základu kvalitních chovných jedinců a omezili reprodukci a opakování se ve vlastním chovu negativních vloh.

Tolik asi k základnímu holubářskému přístupu ke šlechtění, které je tvořeno čistokrevnou plemenitbou v rámci jednoho barevného a kresebného rázu v rámci jednoho plemena. Ta se opírá o výběr čili o selekci nejlepších jedinců, jež se stanou rodiči dalších generací. Tímto „pouhým výběrem“ a „záměrným připařováním“ pozitivně ovlivňujeme svoji populaci holubů a zvyšujeme v ní podíl žádoucích genetických vloh a vyřazujeme vlohy nežádoucí. Lze předpokládat, že takto nějak šlechtění holubů u většiny chovatelů probíhá, nebo by probíhat mohlo a mělo.

II. Malý exkurz do budoucna – vědu a pokrok nezastavíme

Doufám, že mi genetici a znalci oboru odpustí toto určité výše napsané zjednodušení a zevšeobecnění. Detailní znalost zákonů dědičnosti všech znaků určitého organismu by byla ideální, stejně tak jako znalost a dešifrování genetického kódu obsaženého v dezoxiribonukleové kyselině označované zkratkou DNK. Toto vše je ale již dnes skutečně proveditelné. Jen doposud je to finančně velice nákladné. Lidstvo se samozřejmě o toto dešifrování genetického kódu v rámci jednotlivých chromozomů snaží u člověka s ohledem na medicínu a zdraví lidí a dále snad pouze u laboratorních myší a ekonomicky významných hospodářských zvířat jako je skot, prasata a drůbež s ohledem na výživu lidstva. My se ale musíme smířit s tím, že u holubů se nedá předpokládat takový vědeckovýzkumný pokrok a takové uplatnění vědy v praxi. Tím ale pro nás, zájmové holubáře, bude i nadále ono „klasické šlechtitelství“ určitě zábavnější a přitažlivější.

Teoreticky by se mohla některá následující generace holubářů dožít doby, kdy bude možné ve zkumavce laboratoře nechat si přečíst genetickou informaci z několika prvních buněk embrya v oplozeném vajíčku a počítačovým programem a genetickými manipulacemi tento genetický materiál nechat upravit tak, aby vznikl ideální jedinec. Osobně si myslím, že věda a výzkum mohou jednou v budoucnu takovéhoto poznání i praxe dosáhnout. Bylo by ale otázkou, zda by takovéto holubaření na bázi nejmodernějších vědeckovýzkumných metod molekulární genetiky a biotechnologií chovatele stále ještě bavilo a naplňovalo dostatečným chovatelským vyžitím.

Omlouvám se za odbočení z kategorie vědeckofantastické literatury, ale považoval jsem za moji povinnost upozornit i na směry možného vývoje vědeckého oboru genetiky a hlavně perspektiv jejího praktického uplatnění. Ty se chovatelství budou jednou také dotýkat a u hospodářských zvířat formou klonování, selekce embryí a genových manipulací již dnes začínají běžně fungovat.

III. Trochu nezbytného názvosloví – čili odborná terminologie

K tomu, co bylo v první části napsáno, lze v teoretické rovině najít 100 + 1 výjimku, jako u každé skutečné vědecké disciplíny, kterou genetika bezesporu je. Přesto, že mnozí rádi namítají, že naši předkové vyšlechtili jednotlivá plemena i nespočetné barevné a kresebné rázy bez znalostí genetiky, je přece jen dobré a prospěšné o genetice něco vědět. A potom už jen záleží na tom, jak s těmito řádky každý sám naloží. Zda je použije pro zlepšení svého chovu - to v lepším případě - nebo zda tyto řádky použije jako další argument, proč se genetice a jakémukoli novému poznání i nadále vyhýbat.

Pro ty, kteří vydrží číst tyto řádky dál a kteří mají zájem se o genetice něco více dozvědět a snad jí i více porozumět, připomenu základní plemenářskou terminologii. Jedná senapříklad o termíny jako je čistokrevná plemenitba. Ta předpokládá připařování pouze jedinců téhož plemena. U holubů by se toto dalo často upřesnit až na jedince jednoho barevného a kresebného rázu. Samozřejmě budou zastánci výkladu terminologie založené na slově plemenitba a budou za čistokrevnou považovat plemenitbu v rámci plemena, bez ohledu na nižší jednotky, tedy barevné a kresebné rázy v daném plemenu. Podstatné ale je, aby každý, kdo s tímto termínem pracuje, přesně věděl, kterou hranici uznává a jednoznačně to vždy vyjádřil.

Liniová plemenitba by měla vycházet ze založení linií, což u drobnochovatele lze jen těžko předpokládat. Například u drůbeže je minimální hranice početnosti pro nejmenší, takzvané randombrední linie, 20 kohoutů a 60 slepic a jejich připáření je přísně kontrolované, tak, aby se předešlo příbuzenské plemenitbě a aby nedocházelo ke ztrátě některých málo zastoupených genetických vloh čili alel z takové linie. U běžných komerčních linií se za základ bere nejméně 200 jedinců v linii.

Genealogické linie jsou typické zejména pro koně nebo skot. Ty jsou vázány převážně na samčí jedince postupně navazující na významného předka a vyznačující se pokud možno jeho typickými exteriérovými vlastnostmi a hlavně přednostmi pro dané plemeno. Ve svém chovu každý máme určité linie samců, kde si pamatujeme jejich otce, dědy a pradědy, ale často i linie holubic, jež připomínají své matky, báby či prabáby. Proto pojem genealogická linie svůj praktický plemenářský význam i v holubářství může snad mít.

Stojí za připomenutí, že v současném chovu poštovních holubů dá přednost každý chovatel holubovi s rodokmenem před holubem bez rodokmenu. Znám případ chovatele poštovních holubů, Zdeňka Novotného z Čepí u Pardubic, který získal špičkového holuba na jeden měsíc pro odchov potomka. A tak, aby maximálně využil genofondu daného samce, napářil jej v holubníku současně s pěti holubicemi a snesená vejce jednotlivými holubicemi podsadil připraveným párům. Z jednoměsíčního zapůjčení chovného holuba se mu podařilo získat devět potomků pro založení genealogické linie vzniklé z tohoto špičkového jedince.

Přes určitou tradici s chovem genealogických linií u některých chovatelů bych u holubů obecně raději doporučoval pracoval se skutečně zodpovědně vyplněným rodokmenem nejméně do třetí generace předků a se zápisem kvality potomstva z každého napáření. Vlastní chovný holub či vlastní chovná holubice s rodokmenem plným vlastních nebo i nakoupených předků, ale dostatečně prověřených ve vlastním chovu a se známými vlastnostmi na jejich potomstvu, je to nejcennější, co na holubníku budeme mít.

Vrcholem i začátkem konce mnohých plemenářských a šlechtitelských postupů byla a je příbuzenská plemenitba. Ta je vynikající pro ustálení pozitivních projevů znaků, ale často sklouzne až k negativnímu dopadu na plodnost. Nelze, jako u všeho živého a biologického, jednoznačně zevšeobecňovat. Jsou ve světě známy vysoce imbrední = příbuzenským pářením udržované populace fungující 40 a více generací pářením bratrů na sestry u drůbeže. Vedle toho ale drtivá většina takto založených linií skončila neplodností nebo fixováním letálních znaků. Je ale také pravda, že u vyšlechtění většiny nových plemen a linií se uplatnila právě příbuzenská plemenitba.

Je tedy pouze na holubáři šlechtiteli, jakou metodu připáření zvolí. Za nejvhodnější metodu příbuzenské plemenitby je ale považováno připáření potomka s 50 % podílu genetické informace od svého předka právě na tohoto vynikajícího rodiče, čímž se fixuje a tedy opakuje v jejich potomstvu takzvaného zpětného (Bl) připáření až 75 % úspěšného genetického základu. Pokud znovu holubičku z takovéhoto příbuzenského páření opět použijeme zpět na nyní už jejího vlastního otce i děda v jednom jedinci, nebo při opačném pohlaví holoubka vnuka páříme na bábu a matku v jednom rodiči v páru, dostaneme v (B2) zpětném křížení v potomstvu až 87,5 % původního úspěšného genetického základu. Pozitivním přínosem by to bylo, pokud by platilo, že pozitivní projev znaku je určen homozygotní formou zastoupení alel v genech. Obecně je ale známo, že plodnost a jiné znaky vyžadují pro svoje pozitivní projevy heterozygotnost a v takovém případě úzká příbuzenská plemenitba by mohla vést do slepé uličky. Vše je otázkou náhody, která může nahrát jen připraveným, kteří to vyzkoušeli a kteří byli připraveni nést i následky neúspěchu, především ve snížení plodnosti takovýchto jedinců.

Daleko častějším plemenářským postupem je ale opačný přístup, to je zušlechťovací meziplemenné křížení. Za to se považuje připáření jedince jiného plemena nebo v našem případě u holubů někdo považuje za křížení připáření jedinců jiné barvy či jenom kresby v rámci plemena. Měli bychom samozřejmě vždy znát jasný cíl, co má druhé plemeno či ráz v plánovaném křížení zlepšit. Jaké znaky budou shodné, kde čekáme zlepšení a hlavně ve kterých znacích jsou odlišnosti největší a co budeme muset výběrem a dalším zpětným křížením do našeho výchozího plemena a rázu odstranit a co ustálit. Na první pohled patrní kříženci často přetrvávají v závislosti na počtu a formě odlišných znaků i několik generací, než se zpět ustálí všechny znaky v žádoucích formách našeho cílového barevného a kresebného rázu.

Pro samotného chovatele může být jakékoli křížení přínosné, pokud jej má stále pod kontrolou a z rodokmenů po řadu generací ví, co může kdy od kterých holubů očekávat a hlavně s jakými holuby je může napářit. Nepříjemné překvapení může čekat nezasvěceného chovatele, který si koupí holuba bez rodokmenu a bez znalosti z jakého meziplemenného křížení jedinec pochází. Zde stojí za to připomenout nesmírně důležitou, obecně vžitou plemenářskou zásadu uplatňovanou i mezinárodně zejména u skotu, že v případě zušlechťovacích meziplemenných křížení musíme hovořit o kříženci, pokud předci původního plemena jsou u jedince zastoupeni méně jak 87,5% podílem. Neboli jedinec vzešlý z meziplemenného křížení může být považován za zušlechtěného jedince daného původního plemena pouze v případě, že má podíl genů zušlechťujícího, tedy jiného plemena, maximálně 12,5 % a méně. Přeloženo do holubářské terminologie to znamená, že pokud použijeme (tak jak je v posledních létech časté) holuba nebo holubici jiného plemena s cílem zlepšit určité exteriérové znaky, plodnost či cokoli jiného, měli bychom to vždy uvést v rodokmenu. Rodokmen by měl být kompletní minimálně do třetí generace předků. Z obecně plemenářského přístupu bychom neměli nikdy kupovat holuba bez úplného rodokmenu.

Laicky řečeno, skutečný zástupce kteréhokoli plemena by mohl mít maximálně jednu prabábu nebo jednoho pradědka v rodokmenu jakožto příslušníka jiného plemena. Jinak by vás měl příslušný holubář-šlechtitel slušně upozornit, že vám prodává křížence, který může, ale i nemusí vašemu chovu prospět. Vše záleží jen na serióznosti prodávajícího a důvěřivosti kupujícího.

(Pokračování příště)
RNDr. MILAN TYLLER,
vzdělavatel KCHHMP Brno