Jdi na obsah Jdi na menu
 


Český rejdič

2. 6. 2011

                                  Český rejdič.

Psal se rok 1951.Přišel jsem o pár bílých staváků a byli mi zlikvidováni tři tehdy nepovolení poštovní holubi.Nestál jsem od té doby za nic a tak mi matka koupila pár chochol-rousných bílých rejdičů. Jinak se jim snad neříkalo. Od tehdy chovaných podobných rejdičů se při detailním pohledu odlišovali tak jakoby předběhli dobu o čtyřicet let. Zcela totiž odpovídali standardu,který podle svého upravil ing.Havlín a zařadil do vzorníku v roce 1991. Měli vyšší klenuté čelo a krátký hustý rousek,spíše delší punčošky.Takové rejdiče holubáři odmítali,protože svým typem neodpovídali tehdy požadovaným vitálním letounům a krmičům.Oblíbení byli tmavohrotí,červeno a žlutopruzí bělouši s nižším čelem blížícím se v typu, u tehdy ještě početné skupiny pražských holubářů vyznávajících létání rejdičů v hejnu tzv.honění,.tehdy oblíbeným „vídeňákům“, z části rousným i chocholatým, použitým k vzájemnému křížení. Typické bylo rčení,že to mají být „ti správní psi prohnaní jetelem“.Podobní rejdiči se v hejnech pražských holubářů vyskytovali v různých obměnách nejméně tak dlouho jako rejdiči krátkodobí,ale nikdy u nich  nedošli k velkému uznání,protože podle dlouhodobě vlivných pražských konzervativců byli výstavními holubi pouze krátkodobí.Z politicko-hospodářských důvodů(řízené příděly krmiva)byl do vzorníku zařazen standard pražského středozobého rejdiče a v roce 1951 byl vypracován a uznán samostatný standard chocholatého-rousného rejdiče   s názvem český rejdič.Jako plemeno se počal uplatňovat v chovech mimopražských chovatelů,zejména středočeských.Objevili se i plaví rejdiči červeno a žlutopruzí,vzácně i stříbřití.Oblibu si našli  i modráci.Dokonalosti barvy v počátcích pomohlo přikřížení drobnějších českých bubláků.V současnosti se u nich stále častěji projevují záběly  v punčoškách a někdy i bílá záda.Jedná se většinou o nedůslednost  při výběru potomstva,protože na pohled nepatrné záběly vyskytující se u obou rodičů se mohou tím pádem násobit.I když se občas objevují snahy o plnobarevné české rejdiče,jsou uznáni pouze  ve škále běloušů a pruhových rázů.I když byl základem typu českého rejdiče pražský středozobý,tak se názory různých autorů českých vzorníků zejména na typ hlavy s pražským středozobým rejdičem více či méně rozchází.J.Voráček ji původně charakterizoval jako přiměřeně nízkou,J.Bureš následně jako lehce klenutou s nepatrným náznakem hrbolků,stejně jak je uvedeno ve vzorníku vydaném v roce 1974, ve kterém byl standard plemene vypracován velmi podrobně a snad nejlépe.Je nutné připomenout,že v roce 1965 se v publikaci „Chov holubů“ snažil ing.Bureš s podporou velké skupiny specialistů a holubářských odborníků charakterizovat naše národní plemena s připomenutím chovného cíle a nástinu plemenářské práce.Směr cesty byl stanoven velmi uvážlivě s respektem k možnostem rozvoje plemen na základě četných konzultací.Od té doby často do rozvoje chovu českých rejdičů vstupovali lidé s nepromyšlenými a někdy i falešnými názory,nepřejícími rozvoji plemene.Není nezajímavé,že prozatím jediná konzultační schůzka skutečných chovatelů plemene se konala na podnět ing.Vladimíra Klimenta až v roce 2009 v Libčicích.Všechny vzorníky potud zmiňovaly vysoké čelo jako vadu velkou. V roce 1991 byl do nového vzorníku ing.Havlínem přepracován standard s požadavkem na vyšší klenuté čelo a hustý středně dlouhý pravidelný rousek,nově označený jako grousek s poukazem na huňatost.O supích perech se nezmiňuje.Ve výčtu vad hodnotí nedostatky v kvalitě pernatých ozdob podle stupně a rozsahu.Plemeno teoreticky zhodnotil,ale z plemenářského hlediska mu vytvořil genotypový problém se zbytečně zdvihnutou laťkou náročnosti ve vztahu k požadavkům na ostatní hodnoty.Důraz a požadavek na typ hustého  rousku  byl v chovu již v počátku rozvoje plemene potlačován,protože spolu s vysokým čelem prezentoval typ holubů nelétavých.Špičkoví jedinci plemen s podobnými znaky nikdy dobře nelétali a  navíc pro upevnění požadovaných znaků bylo použito úzké příbuzenské plemenitby.Dobrá létavost a vitalita,oblíbené vlastnosti plemene bývají občas umocňovány křížením s typově podobnými a více či méně  vhodnými středozobými plemeny holubů,která přísnou náročnost na absolutní kvalitu znaků  komplikují.Objevují se dlouhé,úzké hlavy se šídlovitým zobákem a  chocholkou nízko položenou a nesprávně tvarovanou.Lasturovitá chocholka by měla jen mírně převyšovat temeno,zdaleka ne tolik jak je zobrazeno na doplňujícím obrázku standardu v posledním vzorníkuStejný problém je s dlouhými postavami a úzkou hrudí.Prakticky všechna podobná i  výchozí rousná plemena měla a mají vyvinutá supí pera,která se prodlužují s rozvojem rousů.Současně je ještě dost převážně pražských chovatelů přesvědčeno,že český rejdič,původně chochol-rousný má mít správné „pajdy“,to znamená nohy s dobře vyvinutými supími pery a rousy.Jako ideální kompromis pro posouzení českého rejdiče bych viděl mezi perokresbou uvedenou v již zmíněné knize „Chov holubů“z roku 1965 a standardem z posledního vzorníku – 2008 s výhradou k výšce chocholky a příliš zidealizovaným rouskům.
   Pozůstatkem regeneračního křížení zůstává holý nebo slabě opeřený vnitřní prst. Jeho opeření se v dalších generacích zkvalitňuje s prodlužováním ostatních pér rousů,ale také supích pér.Proto je nutné vybírat k dalšímu chovu jedince s kvalitnějším opeřováním všech prstů mají-li rousky kratší. V dostatečně vitálních chovech lze použít liniovou plemenitbu i občasné příbuzenské páření kvalitních jedinců,nikoliv však sourozenců,které není vhodné častěji opakovat.Ideální by byla co nejširší chovná základna u všech rázů,aby se nemuselo křížit. Má-li být český rejdič úspěšně chován a rozšířen musí zůstat lidovým plemenem snadno chovatelným bez větší všeobecné náročnosti,která v současnosti ne každému kdo chce být i v současnosti holubářem vyhovuje.   
                             

                                                                                                                                                          Miroslav Mašata.