Jdi na obsah Jdi na menu
 


Český rejdič, aneb příběh téměř detektivní

11. 8. 2011

Český rejdič, aneb příběh téměř detektivní.

 

    Jeden můj přítel dělí nás chovatele na krmiče, chovatele a množitele. Každý z nás v průběhu chovatelské dráhy prochází napříč spektrem tohoto členění. Těmito škatulkami v třídění, podle mého přítele, vede pomyslná cesta nahoru, ale někdy i dolů. Zamyslíme-li se nad touto skutečností z historického hlediska, nepochybně tak tomu bylo vždy a i nadále bude.

     Bez ohledu na to, kdo z nás do které skupiny patří, či patřil,  můžeme konstatovat, že i to z historického hlediska stačilo, aby nám naši předci zanechali holubářský odkaz, který ač chceme, či ne, je pro nás i velkým závazkem do budoucna. Tím jsou pro nás naše národní plemena.

      Nejen v časopise Chovatel, ale i na internetových fórech, či v holubářských diskusích se občas, a v poslední době čím dále tím více, vracíme k tomuto závažnému tématu. Svou nepostradatelnou úlohu v chovu národních plemen by měly plnit chovatelské kluby, ale jak vidím, mnohdy to tak není. Čí je to chyba? Jsem přesvědčen, že vedení toho kterého konkrétního klubu by mělo jít ostatním příkladem, být vzorem a nenásilnou formou se snažit získávat pro dobrou věc co nejširší chovatelskou veřejnost. Naštěstí jsou chovatelé soudní, bez rozdílu na to jestli jsou to ti organizovaní nebo neorganizovaní. Poznají  jak to s nimi kdo myslí, takže  nakonec zvítězí zdravý chovatelský rozum. Při dobré holubářské politice můžeme do našich řad nové chovatele získat, při špatné bohužel i o ty stávající přijít.

        K diskuzím o národních plemenech se budeme v řadě případů nepochybně vracet i v souvislosti s mezinárodním školením posuzovatelů v Hradci Králové, které se uskuteční v září letošního roku. Na něm budeme moci celé Evropě prezentovat náš národní poklad  – naše národní plemena. Neměli bychom se za ně stydět, ale právě naopak hrdě se k nim hlásit. Vzorem pro nás by mohli být naši sousedé, chovatelé z Polska. Proč by tomu tak u nás nemohlo být podobně? Na první pohled to zní možná hloupě, že každý český chovatel by měl chovat alespoň jedno české plemeno. Toto samozřejmě nelze nařizovat. Holubi jsou srdeční záležitost, ale stálo by za zamyšlení říci si, co já bych pro tuto myšlenku mohl udělat?

     Jeden z mých kamarádů chová české rejdiče. I já jsem si jich několik pořídil. Kdysi mne totiž tento malý holoubek, s chocholkou na hlavě a rousky na nohách, svým vzhledem oslovil. Byl jsem překvapen, že české holubářství má takový skvost, o kterém byť je mezinárodně uznán se toho mnoho neví.  Z okolních států je  chován snad jen na Slovensku. Proč tomu tak je? Nezanedbali jsme něco v minulosti, nezanedbáváme něco i v dnešní internetové době, kdy se šíří informace rychlostí blesku a kdy holubaření bez internetu je takřka nemožné? Vidím ve své praxi jak obtížně se v dnešním uspěchaném světě komunikuje s lidmi, kteří jak se říká nejsou on – line.

      Ale zpět k českému rejdiči. Vnitřně cítím, že toto plemeno je jaksi nedotažené, že názory na ně se u chovatelů různí. Bylo by žádoucí stmelit všechny chovatele a stanovit si společný chovatelský plán. Proto by bylo  dobré  zvážit aktuální vývoj chovu a některé nové poznatky promítnout i do platného vzorníku. Věřím, že v rámci přepracování aktuálních vzorníků českých plemen holubů k tomu citlivě přistoupí i nová standardizační komise pod vedením zkušeného a dlouholetého chovatele, přítele Miroslava Petrovského.

     V touze po vědění o tom jak vznikl český rejdič, jak se vyvíjel a jak by opravdu měl vypadat, jsem si řekl: „zkusím se poohlédnout po nějakých starších materiálech.“  Bylo by dobré se dobrat ke kořenům, k době  kdy toto plemeno vznikalo, nebo alespoň k době kdy bylo schváleno. Touto pomyslnou hranicí je rok 1951. Bohužel písemné záznamy zřejmě nejsou, holubářská literatura takřka žádná, mnoho se toho zjistit nedá. Ale i z toho mála jsem se snažil dopátrat k ucelenějšímu pohledu na vývoj plemene. Odkud nejlépe začít?

Řekl jsem si: „60 let je dlouhá doba, ale co takhle zavolat na sekretariát svazu?“ Přeci někdo musel na tomto plemeni pracovat, aby bylo uznáno. Jenže chyba lávky, žádné materiály se tam dohledat nedaly. Poté mne napadlo, podívám se do starých výtisků Chovatele. Zahloubal jsem se ve vydáních mezi rokem 1968 až 1974. Nalistoval jsem se pěkně, ale výsledek byl znovu takřka nulový. Tak jsem zkusil variantu třetí. Začal jsem shánět všechny vzorníky holubů, které

u nás vyšly do roku 1951. Nebylo to sice úplně jednoduché, ale s přispěním mých holubářských přátel se to podařilo. Nahlédneme-li do starších vzorníků holubů,  dozvídáme se že rozšíření českého rejdiče je jen v Praze a středních Čechách, respektive především v Praze. Český rejdič nepochybně vznikl jako lokální - regionální plemeno. Teprve ve vzorníku Havlín, Petržílka a kolektiv se dočteme, že plemeno je rozšířeno v Praze, středních Čechách, ale i na jiných místech ČSFR. Dnes tyto údaje pozbyly platnosti. Chovatelů v Praze mnoho nezbylo. Ve středních Čechách je holub v současné době poměrně rozšířen, ale naštěstí je dnes dosti hojně chován i na různých místech Čech a Moravy. Přesvědčuje mě o tom jeho výskyt na nejrůznějších regionálních výstavách po celé České republice. Je znát, že v tuto chvíli má na naše poměry docela slušnou chovatelskou základnu. Netroufal bych si odhadnout počet chovaných českých rejdičů u nás, ale jsem přesvědčen, že to budou stovky kusů. Troufal bych si také odhadnout, že významná skupina chovatelů není organizována v ČSCH. Vím, že např. členy klubu chovatelů anglických tipplerů byl český rejdič chován a používán jako vábník. Zásluhu na tom měl a má jeho předseda Frank Otta, který se pokoušel i o jeho letové využití, ale bez úspěchů, které by jej motivovaly pro další využívání letových vlastností.

    Ve stejném vzorníku, tedy v tom předposledním, který u nás vyšel se dozvídáme, že u jeho zrodu stál, jako jedno z výchozích plemen, pražský rejdič středozobý.  Tento údaj  později převzaly i některé další články, které byly o českém rejdiči publikovány. Mně osobně se to zdálo málo pravděpodobné, protože pražský rejdič středozobý, tak jak ho dneska známe má úplně jinou typologii. Český rejdič je holoubek malý, kratší. Nevím kdo by dnes na vylepšení českého rejdiče právě středozobého pražáka použil. Tím by  plemeno spíše pokazil a nic nevylepšil. Musíme si uvědomit, že jedním z typických plemenných znaků českého rejdiče jsou ne zcela výrazné, ale jsou, dva čelní a jeden tylní hrbolek. Ty hrbolky má sice i pražák středozobý, ale určitě se tyto vlastnosti budou výrazněji dědit po pražském rejdiči krátkozobém. Představíme-li si

 i drobnější a menší  postavu, uzrála ve mně myšlenka, že u zrodu plemene musel stát pražský rejdič krátkozobý, avšak bělouš. Ostatní pražští rejdiči krátkozobí, a to jak rovní tak i malovaní, mají jiný tělesný rámec, který by nám holuba prodloužil. A zrovna dnes, asi 3 měsíce poté co jsem začal nad problematikou českého rejdiče i za použití počítačové grafiky přemýšlet, jsem vzal do ruky knížku Bureš - Zavadil - Příručka chovatele holubů. V ní na straně 186 se dočítáme, že český rejdič chocholorousný vznikl křížením vybraných jedinců pražského rejdiče /bělouše/ s některými plemeny rejdičů středozobých, chocholatých a punčoškatých.  Minulý týden jsem své poznatky konzultoval s přítelem Miroslavem Mašatou, který chová české rejdiče od svých 9 let.  Znamená to, že je choval už krátce před rokem 1951, kdy byl český rejdič jako plemeno uznán. Od něj jsem se mimo jiné  dozvěděl, že staří pražští chovatelé použili při plemenitbě i pražské rejdiče středozobé, ale takové které bychom dneska hodnotili jako horší pražáky krátkozobé.

Před 60 lety neměl pražský středozobý rejdič tak dlouhý zobák, jako ho má dnes. Na prodlužování jeho zobáku mohla mít vliv skutečnost, že v určité době se objevili pěkně kreslení holubi – vlašťováci. Díky jejich pěkné kresbě se začaly tolerovat delší zobáky i při posuzování.

      V holubářské literatuře jsem párkrát našel zmínku o tom, že na vývoji plemene se podílel i východopruský rejdič. Ten má hlavu prodlouženě zaoblenou s lasturovitou chocholkou. Pomineme-li ostatní znaky východopruského rejdiče, pak právě na jeho hlavě nám chybí dva čelní a jeden týlní hrbolek. To je pro mě jeden ze zásadních rozlišujících znaků mezi plemeny rejdičů, kteří na první pohled vypadají zdánlivě podobně.

    Přesto jsem se zahloubal v historii a snažil se zjistit, jestli někdo v Praze či

v České republice východopruského rejdiče v daném období choval. Nepodařilo se mi ani zjistit, že by tohoto holuba někdo u nás vystavoval. Alespoň do této chvíle o tom nemám žádný důkaz. Pokud tomu tak je, nemohl holub, který u nás nebyl chován vývoj českého rejdiče ovlivnit.

     Vzal jsem to proto i z druhé strany a pokoušel se zjistit jaká plemena se v Praze v období před 2. světovou válkou, v jejím průběhu, ale i po ní, v Praze chovala. Hodně mi v tomto směru pomohla kniha přítele Miroslava Petrovského Naše holubářství. Z ní jsem se dozvěděl, že v době, která mne zajímá se v Praze hojně  chovali pražští rejdiči, ale i moravští pštrosi, české čejky a čeští bubláci. Moravské pštrosy jsem vyloučil, čejky a bubláky, no právě  tihle mne zaujali,  i když u české čejky jsem si říkal, že ten jejich zobáček mi tam jaksi nesedí. Povídá se, že prý údajně staří pražští chovatelé krátkozobých se s chovateli čejek neměli moc v lásce, takže prý by čejku do křížení nikdy nepoužili. Je to sice styl jedna paní povídala, ale znáte to. Zůstal mi tedy ten český bublák. Tato varianta se mi začala jevit velice pravděpodobná.

Minulý týden mi přítel Miroslav Mašata poslal článek, který publikoval v klubovém zpravodaji klubu chovatelů rejdičů a racků. Píše v něm mimo jiné: „Dokonalosti barvy v počátcích pomohlo přikřížení drobnějších českých bubláků.“

      Musím říci, že diskuse s přítelem Mašatou byla pro mne velkým přínosem. Byl to on, který mi potvrdil, že východopruský rejdič nikdy v českém rejdiči nebyl. Použit byl jiný z říše rejdičů a to  polský Královecký  čistooký rejdič. Ten má buď holé nohy nebo může mít i punčošky. A opět právě dnes při četbě knihy přítele Petrovského, která vyšla v loňském roce se dočítám, že v roce 1928 bylo na výstavě v Praze vystaveno 6 královeckých rejdičů. To je pro mne docela významný důkaz toho, že už v této době se v Praze  polští krátkozobí rejdiči chovali. Jejich potomci prý měli pěkná široká čela, ale hůře létali.

     V posledních letech se při mezi plemenném křížení použili i poštovní holubi, tleskači, či damascén. Vznikly tak nové rázy jako modrý kapraď, červeně kapratý, nebo např. i ledový. Různí holubi s rousky a s chocholkou byli v Praze chováni již možná před 200 lety. Problematika pražských purclíkářů byla velmi svérázná a pochopí ji asi jenom ten, kdo měl možnost část svého života s těmito chovateli prožít. V průběhu 2. světové války se do českého rejdiče dostala

 i krev vídeňského rejdiče.

       Na základě diskuze s přítelem Petrovským jsem na samém konci mého pátrání dospěl k závěru že východopruský rejdič, o kterém již byla zmínka v tomto článku, se objevil v Německu až v roce 1945. Schütte ve své knize z roku 1973 uvádí, že jde o velmi staré plemeno purzlíků, které bylo dlouhou dobu chováno v pobaltských státech, ale také v Norsku

a Švédsku. Uvádí jeho příbuznost s norským a libeckým rejdičem.

Musím říci, že i toto zjištění mne velmi překvapilo, neboť jsem se domníval, že východopruský rejdič se na území dnešního Německa choval mnohem dříve. Rok 1945 ve mně evokuje pocit, že se tomu tak stalo až v důsledku migrace obyvatelstva způsobené 2. světovou válkou.

    

Co, kdy, kdo a jak do českého rejdiče přikřížil se naprosto přesně nikdy nedozvíme, i když  pro naše další šlechtitelské cíle by bylo dobré vědět jak tomu ve skutečnosti bylo.  

Pokud někdo z vás čtenářů má nějaké své vlastní poznatky, má šanci dostat se k historickým  materiálům, které by nám pomohly ještě více poodhalit roušku tajemství vzniku českého rejdiče, rádi vaše poznatky zveřejníme na www.ceskyrejdic.estranky.cz, které jsou veřejně přístupné všem chovatelům nejen z České republiky.

 

Gerhard Stein

 publikováno v časopise Chovatel č.8/2011